Chcete zkusit moot court? Vítězové Herberta Smithe sdílejí know-how

V minulém akademickém roce vyhrálo studentstvo naší fakulty hned tři mezinárodní moot courty: Jessup Europian Friendly Competition, Helga Pedersen Moot Court Competition a Herbert Smith Freehills Kramer Competition Law Moot. Před prázdninami jsme na stránkách fakulty zveřejnili rozhovor s vítězi Helgy Pedersen, dnes vám představujeme vítězný tým Herberta Smithe – Jána Zbína a Viktórií Húšťovou. Aktuálně se můžete přihlašovat na mezinárodní moot court v oblasti pracovního práva “Hugo Sinzheimer Moot Court Competition”. O přihlašování do Herberta Smithe vás budeme včas informovat.

V čem je specifický Herbert Smith Freehills Kramer Competition Law Moot? Jak se liší od podobných soutěží?

J.Z.: Jedná se o mezinárodní moot court, který je výjimečný tím, že se přímo zaměřuje na právo hospodářské soutěže Evropské unie.  Celá soutěž má podobu řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem EU z hospodářsko-soutěžní tematiky. Každoročně se jí učastní široké množství univerzit z celého světa. Tohoto ročníku se zúčastnily týmy například z Hong Kongu, Spojeného království, Francie, Indie, Singapuru, Nizozemska – a jedna univerzita z Česka, to jsme byli právě my.

Jak soutěž vlastně probíhá?

J.Z.: Soutěž má dvě kola – písemné a ústní. Nejprve je v prosinci zveřejněn fiktivní soudní spis a týmy mají zhruba čtyři měsíce na vypracování dvou písemných podání: jedno za žalobce – soutěžitele (Claimant), a druhého za žalovaného (Defendant), což typicky bývá národní soutěžní úřad fiktivního členského státu. Písemná podání jsou zaslána anonymně pod aliasem a hodnotí je experti na soutěžní právo – akademici i právníci z praxe. Hodnotí se zejména právní přesnost, struktura, argumentační přesvědčivost, znalost judikatury a v ústních kolech pak i rétorická kvalita. Nejlepších dvanáct týmů postupuje do ústního kola, které probíhá v červnu v Londýně na půde King’s College London. Týmy se utkají ve skupinové fázi a poté ve vyřazovacích kolech – čtvrtfinále, semifinále a finále. Zde si týmy losují strany sporu a přednášejí argumenty před panely složenými z předních odborníků na soutěžní právo – bývalých a současných členů soutěžních úřadů, renomovaných akademiků, advokátů a i soudců.

Jaké bylo zadání pro letošní rok?

V.H.: Letošní zadání se týkalo toho, zda jsou dohody mezi konkurenčními supermarkety o stanovení minimálního procenta odběru banánů od „udržitelných“ producentů slučitelné s článkem 101 SFEU, nebo zda jde o kolektivní bojkot, a tím pádem o účelovou dohodu. Dále jsme řešili uplatnění výjimky podle článku 101(3) SFEU, otázku paralelního jednání na oligopolním trhu a možnost členských států přijímat zákony proti tzv. price signallingu nebo výzvám ke kolizi nad rámec evropské úpravy.

Kdy jste se rozhodli, že se přihlásíte? Zaujalo vás téma, nebo jste měli jinou motivaci?

V.H.: S myšlenkou registrace univerzitního týmu jsme si pohrávali již na začátku semestru. Po zveřejnění zadání v prosinci jsme měli jasno. Pak jsme oslovili doktora Davida Kohouta a proděkanku Magdalenu Pfeiffer s nápadem registrovat naši univerzitu. Oba tuto iniciativu uvítali a vřele ji podpořili. Univerzita nás poté podpořila i finančně. Ján následně oslovil doktora Jiřího Kindla s nabídkou, jestli by nechtěl být náš kouč, s čímž i přes jeho nabitý program naštěstí souhlasil.

J.Z.: Co se týče tématu, tak to se nám líbilo. Udržitelnost je aktuálně v EU velice diskutované a zajímavé téma, rovněž i jednání ve vzájemné shodě, takže nám to velice sedlo. Výhodou tohoto moot courtu také je, že se zaměřuje na aktuální akademickou diskusi a vývoj soutěžního práva v EU. Což je super, neboť obsáhlou rešerši, kterou moot court určitě obnáší, pak můžete využít pro psaní diplomky a podstatně si tak ulehčit práci.

Nechtěli jste oslovit i další studenty? Týmy bývají standardně čtyřčlenné…

J.Z.: Abychom řekli pravdu, tak ani ne – i když to obnáší dvakrát více práce, a to jak v první „psací“ fázi, tak ve fázi přípravy na ústní kolo. V té době jsme byli dost sebevědomí, že to celé zvládneme sami.

V.H.: Navíc jsme se HSFK MOOTu již jednou zúčastnili, a to právě během zahraničního studijního pobytu v Antverpách – tehdy jako součást čtyřčlenného týmu. Věděli jsme, čeho je ten druhý schopen, a díky našim předchozím zkušenostem jsme také věděli, co účast v této soutěži obnáší. Možná právě proto se nám snáze hledalo sebevědomí k tomu, abychom se této výzvě postavili ve dvojici.

Proč právě Herbert Smith Freehills Kramer Competition Law Moot?

J.Z.: Asi proto, že je to největší a nejprestižnější moot court zaměřený výlučně na soutěžní právo. Vnímali jsme to jako velkou příležitost – jednak odborně, jednak lidsky, a taky jako skvělou zkušenost. Navíc je to mnohem zábavnější způsob, jak se učit soutěžní právo než jen z učebnic. Zároveň v případě postupu do ústního kola v Londýně se člověku otevře možnost stát se součástí velice zajíímavé komunity.

Kolik času vám zabrala příprava písemného podání? 

J.Z.: Případ byl zveřejněn v prosinci a náš tým jsme registrovali v lednu. Deadline pro odevzdání podání byl 21. března 2025. I když jsme měli v podstatě čtyři měsíce na přípravu, tak intenzivně jsme se začali připravovat až začátkem února, neboť jsme ještě v lednu museli dokončit zkoušky. Pamatuji si, že poslední zkouška byla klauzurní práce ze správního práva. Pak až do deadlinu následovalo velice intenzivní období, kdy jsme studovali judikaturu, akademické články a neustále posouvali naše podání tak, aby bylo přesvědčivější a srozumitelnější. I navzdory dlouhým nocím psaní podání na toto období velice rád vzpomínám.

Měli jste nějak rozděleny role, nebo jste oba dělali všechno?

J.Z.: Jelikož jsme byli, narozdíl od ostatních týmů, jenom dvojčlenný tým, tak jsme více méně museli dělat všechno. Já měl na starosti hlavně první a druhou otázku a Viktória ty navazující. Společně jsme pak řešili procesní strategii, argumentaci, slabá a silná místa obou stran a všechno ostatní, co bylo potřeba vyřešit.

Už jste se podobných soutěží někdy účastnili?

V.H.: Ano, jak už jsme i vzpomínali, přesně této soutěže jsme se účastnili i předchozí rok – tehdy jsme soutěžili jako tým Antverpské univerzity spolu s dalšími dvěma belgickými studenty v rámci Erasmu. Erasmus byl dobrá zkušenost, jež nám dodal do dnešního roku hodně vědomostí, co se soutěžního práva týče. Ján se navíc účastnil ještě jednoho menšího moot courtu z evropského práva.

Vedl vás někdo z pedagogů, nebo jste byli "osamělí bojovníci?"

V.H.: Našim koučem byl doktor Jiří Kindl, který na naší fakultě vyučuje soutěžní právo a v jehož soutěžním týmu Ján také pracuje jako právní student. Jeho seminář byl vlastně Jánův první kontakt se soutěžním právem, jenž ho povzbudil se mu dále věnovat. Doktor Kindl také zabezpečil spolufinancování naší účasti advokátní kanceláří Skils s.r.o., za což jsme jemu i celé kanceláři moc vděční. V přípravě na ústní kolo nám dále pomohli docent Václav Šmejkal a doktor Tomáš Pavelka z advokátní kanceláře Dentons, kde naopak pracuji já. Na tomto místě bychom jim rádi poděkovali za to, že si na nás vyhradili čas a pomohli nám posunout naše podání a ústní projev tak, že nás dovedlo až k vítězství.

Do soutěže se přihlásilo celkem 43 týmů, do Londýna se jich sjelo 12, kteří postoupili do ústních kol, včetně vás. Jaká jste měli očekávání? 

J.Z.: Očekávání jsme měli veliká a to přesto, že jsme věďeli, že konkurence bude značná.

V.H.: Do soutěže jsme vstupovali s tím, že chceme minimálně zopakovat úspěch z minulého roku, kdy se nám podařilo vyhrát nejlepší písemné podání, tentokrát ale pod hlavičkou naší univerzity. Motivací nám byla právě závěrečná zpráva, kde jsou po skončení soutěže uvedeny vítězné týmy. Naše jména se objevila pod hlavičkou Antverpské univerzity. Tehdy jsme se navzájem dobírali, že to budeme muset zopakovat „doma“ – v té době opravdu jen z legrace, protože to bylo těsně po soutěži a jen pomyšlení na to, že bychom museli celým procesem projít znovu, bylo nad naše síly. A pak jsme se za půl roku přihlásili znovu. Naším záměrem bylo dostat se co nejdál v ústních kolech, přičemž samozřejmě od začátku bylo naším cílem vítězství. 

Obdrželi jste rozbor vašeho písemného podání, nebo jen zprávu o tom, že postupujete?

J.Z.: Obdrželi jsme pouze seznam týmů, které postupují do Londýna, a to ve formě aliasů, takže jsme netušili, jaké univerzity se pod těmito názvy skrývají. Výsledky přišly doslova na poslední chvíli: o půlnoci. Celý den jsme sledovali web soutěže a doufali, že se tam náš tým objeví – a objevil. Pak zpětně jsme zjistili, že jsme napsali čtvrté nejlepší podání.

Jak jste se na ústní kola připravovali? Kolik jste měli času od té doby, co jste věděli, že postupujete?

J.Z.: Informace o postupujících týmech byla zveřejněná 14. dubna, ústní kolo se konalo 14. – 15. června, takže na přípravu jsme měli přesně dva měsíce, které ale v kombinaci se zkouškovým obdobím uplynuly ani nevíme jak.

V.H.: Příprava na ústní část spočívá především v ujasnění si silných stránek podání, na kterých stojí, a hlavně v nalezení způsobu, jak tyto klíčové argumenty podat tak, aby byly srozumitelné a zároveň ne příliš zdlouhavé, protože na prezentaci má každá strana pouze 30 minut. Jakmile jsme vymysleli strukturu, opakovali jsme si ji dokola. Postupně jsme kladli důraz na naši prezentaci – jak stojíme, jak intonujeme a vše, co s tím souvisí. Důležitou součástí však byla také schopnost pohotově reagovat na otázky soudců, což vyžadovalo dobrou znalost judikatury – kromě studia judikátů a odborných článků jsme to trénovali takzvanými „grilovačkami“, kdy jsme se navzájem podrobovali právním otázkám a útočili na slabá místa daného podání.

Jak probíhala jednotlivá ústní kola?

V.H.: V základní fázi soutěže každý tým jednou reprezentuje žalobce a jednou žalovaného. Týmy postupující do čtvrtfinále a dále již nemají jistotu, kterou stranu budou prezentovat kolikrát – to je otázka losu. My jsme strany střídali až do konce, což bylo poměrně náročné, protože jsme vždy museli změnit náš pohled na věc.

Jednotlivá kola jsou pak strukturována poměrně standardně – na začátku proběhne představení týmů, pokračuje žalobce, který představí své podání. Žalovaný poté představí své podání a pokud se jedná o šikovný tým, zahrne do něj určitou formu "rebuttlu", kde se snaží podání žalobce zpochybnit. Na závěr má každý tým možnost rebuttlu, který trvá obvykle ne více než dvě minuty, ale je jednou z nejdůležitějších částí ústního kola, protože ukáže rozhodčím, zda tým dokáže pohotově reagovat „za pochodu“ na argumenty protistrany.

Jací byli soupeři, se kterými jste se postupně střetli? 

J.Z.: Každý tým, se kterým jsme měli příležitost se setkat, byl složen z velmi šikovných a cílevědomých studentů. Už od uvítací recepce panovala opravdu příjemná až přátelská atmosféra napříč týmy. Jasně, je tam prvek rivality, ale tím, že jsme si všichni procházeli tím samým, řešili jsme stejné problémy, jsme se dokázali vcítit do toho, co prožívají ostatní a v jistém smyslu jsme si byli i oporou. Po každém kole, když jsme procházeli chodbou a narazili na ostatní týmy, jsme si dobře popovídali a popřáli hodně štěstí.

Zaujalo mě, že jste se střetli se dvěma hongkongskými týmy, přičemž tým z Univerzity z Hong Kongu byl považován za favorita soutěže. Jaké to bylo?

V.H.: V rámci HSFK Mootu je tým z University of Hong Kong považován za favorita – dá se říct, že ho předchází jeho výborná pověst. Vědomí, že se tomuto týmu z deseti ročníků podařilo vyhrát čtyřikrát a že je více méně ve finále stálicí, vzbuzuje určitý respekt. Tým vede vynikající kouč, profesor Thomas Cheng. Právě s tímto týmem jsme se setkali ve finále. Hongkongský tým vyhrál los, a tak bylo rozhodnutí o tom, kterou stranu budeme obhajovat, v jejich rukou – a to doslova až do poslední chvíle. Nakonec si vybrali žalovaného, což mě zpočátku trochu zamrzelo, protože to byla strana, která hrála do karet mé argumentaci.

J.Z.: Už před finále bylo zjevné, že tým věnoval hodně času přípravě – stůl měli pokrytý materiály, neustále spolu probírali argumentaci a podobně. Co se týče lidské stránky, tak ve srovnání s ostatními týmy byli o dost zdrženlivější a vážnější, ale po soutěži jsme si také dobře popovídali a zkamarádili se.

Jaká byla cesta samotnou soutěží? Jak jste ji prožívali?

V.H.: Možná to bude znít jako klišé, ale cesta soutěží byla opravdu jako jízda na horské dráze. Zejména v základních kolech, kdy nám rozhodcovský panel vždy poskytl jen obecné hodnocení, které však adresoval oběma stranám, aniž by sdělil svůj verdikt. Takto jsou nastavena pravidla soutěže – patrně proto, aby do ní vnesla určitý prvek napětí. Člověk tak neví, co je adresováno jeho týmu, a o to více přemýšlí nad tím, co bylo řečeno. Po každém kole jsme sice byli spokojeni s naším výkonem, ale hodnocení splnilo účel zamýšlený pravidly – nechalo nás v napětí. Napínavé bylo i samotné vyhlašování výsledků základních kol, které se kvůli nutnosti opětovného přepočítání bodů muselo posunout o půl hodiny. Člověk si řekne, že půl hodiny přece není dlouhá doba, ale v ten moment nám čas plynul extrémně pomalu.

Byl nějaký moment, od kterého jste věděli, že vyhrajete, že na to máte?

J.Z.: Za mě byl klíčový moment ve finále, když protistrana dokončila svůj rebuttal. V tu chvíli jsem si byl jistý, že jsme to vyhráli — nedokázali reagovat na naše stěžejní argumenty, ani je vyvrátit. Už během následného čekání na verdikt nám začali gratulovat koučové ostatních týmů s tím, že náš projev byl silný, profesionální a že jsme měli přesvědčivou argumentaci. Udali jsme směr celého právního posouzení. Nastavili jsme rámec, který převzala i porota a ze kterého se naši soupeři už nedokázali dostat.

V.H.: Souhlasím. Měli jsme z toho velmi silný pocit vítězsví, ale i tak se neradujete předčasně a čekáte na výsledek, neboť v právu máte jistotu až verdiktem.

Jak vás vnímala porota a publikum? Cítili jste nějakou podporu, získali jste si je? Nebo byli po celou dobu neutrální?

J.Z.: Myslím, že se nám podařilo získat si jak porotu, tak publikum. Namísto formálního přednesu jsme vedli skutečný dialog se soudci — reagovali jsme přímo, zdvořile, věcně a srozumitelně na jejich otázky a přizpůsobili jsme se jejich způsobu uvažování. Soudci tuto schopnost výslovně ocenili ve zpětné vazbě a zdůraznili, že jsme argumentovali přesvědčivě a pružně v reálném čase. Zároveň jsme cítili podporu i mezi ostatními účastníky — během soutěže jsme navázali řadu přátelských vztahů a po finále jsme dostali mnoho pozitivních reakcí na náš výkon.

Co jste dělali před závěrečným finále, byla nějaká speciální příprava?

J.Z.: Stručně řečeno, ne – mezi semifinále a finále jsme měli jen necelou půlhodinu. Pamatuji si, jak jsme si chtěli zvěčnit okamžik po vyhlášení výsledků semifinále fotkou, a jeden z rozhodců, který byl součástí semifinálového panelu, nás upozornil, že mrháme drahocenným časem. Ten komentář mi utkvěl v paměti právě pro svou výstižnost daného okamžiku. Všechno se to odehrálo strašně rychle a vlastně nebyl čas si ani vychutnat, čeho se nám v tu chvíli podařilo dosáhnout.

V.H.: Ještě 15 minut před začátkem finále jsme nevěděli, kterou stranu budeme obhajovat. Rozhodl o tom hod mincí, který vyhrál hongkongský tým, ale i ten si musel svou volbu promyslet, takže jsme ani neměli čas si pořádně projít jejich podání tak, jak jsme to dělali před ostatními koly. Paradoxně jsem se kvůli krátkému času cítila do finále pocitově nejméně připravená. Rozhodnutí o strategii padlo rychle a pak jsme do toho šli.

Čekali jste, že vyhrajete?

J.Z.: Vítězství se nikdy nedá brát jako samozřejmost - každý tým odvádí maximum a úroveň soutěže byla opravdu vysoká. Byly jsme si ale vědomi kvality našeho podání a důkladné práce, kterou jsme do přípravy investovali, takže jsme ve vítězství silně věřili.

Jaké jste měli pocity bezprostředně po vyhlášení?

J.Z.: Byl to nesmírně silný a do určité míry až surreální pocit zadostiučinění. I když věříte v to, co děláte, a věnujete přípravě maximum, samotné vyhlášení vítězství vás stejně zaskočí. Naše jméno oznámila Lady Rose, soudkyně Nejvyššího soudu Spojeného království, pouhých třicet minut po skončení naší obhajoby. Aula byla zaplněná studenty, porotou a napětím, které bylo téměř hmatatelné. Jasně si pamatuji ten moment, kdy porota po dlouhém zvažování rozhodla, že vítězným týmem je tým Rossi. Následovalo ještě individuální hodnocení řečníků, které celý zážitek završilo a umocnilo.

V.H.: Těžko se mi popisuje, co jsem v ten moment prožívala, ale bylo toho opravdu hodně – byla jsem nesmírně šťastná, hrdá na to, čeho jsme dosáhli, a zároveň trochu dojatá. Velmi jsem se těšila, až to oznámím svým nejbližším, kteří s námi prožívali celou naši mootovou cestu. Po půl roce tvrdé práce, kdy bylo potřeba skloubit školu, práci a přípravu na moot, konečně přišel pocit úlevy. Ján ve své odpovědi už zmínil Lady Rose a já se k němu musím připojit. Ona je skutečně šarmantní dáma; z její dlouholeté praxe v právu přímo vyzařuje zkušenost. Dostat od ní pochvalu za výborné řečnické schopnosti jen potvrdilo výjimečnost celého momentu vyhlášení.

Jaký okamžik se vám teď vybaví, když se řekne Herbert Smith Freehills Kramer Competition Law Moot?

J.Z.: Pro mě osobně je to moment ze semifinále proti týmu z Utrechtu. Shodou okolností semifinále probíhalo v den narozenin britského krále, což je v Británii velký svátek. V poledne nad Londýnem na královu počest tradičně přeletí stíhací letky Královského letectva. Zrovna když Viktória dokončila svou repliku a protistrana se chystala odpovědět, předseda senátu přerušil jednání – a vyzval nás, abychom se podívali z okna. A přesně v ten okamžik nad námi přeletěly stíhačky a zanechaly za sebou červenou, bílou a modrou stopu. Bylo to silné, symbolické a úplně surrealistické – okamžik klidu uprostřed velmi intenzivní soutěže. Dalším momentem bylo setkání po akci, kdy jsem s profesory a studenty sdílel naše dojmy a pocity nad právě ukončeným kláním se sklenkou negroni v ruce.

V.H.: Pod Jánův moment se mohu podepsat, ale ze semifinále mám ještě jeden, který pro mě byl snad ještě silnější vzpomínkou. Utrechtská univerzita, které jsme čelili v semifinále, byla silným soupeřem. Minulý rok jsme vypadli ve čtvrtfinále právě proti této univerzitě – člověk má proto přirozeně větší respekt. Mým okamžikem, který se mi vybaví, když se řekne HSFK Moot, je proto vyhlášení výsledku semifinále. V ten moment mi došlo, že se nám právě podařilo něco velkého. Zároveň jsem si uvědomovala, že finále je velká „show“, kde jsou v obecenstvu přítomni jak porotci z minulých kol, tak všechny týmy, a hlavně panel rozhodců je složen z globálních kapacit v oblasti hospodářské soutěže, kteří se hodně ptají (často nepříjemně) – šli jsme tedy do velké neznámé. Myslím, že tento moment perfektně vystihuje mé pocity napříč soutěží – pocit naplnění prolínající se s velkou nejistotou doprovázenou časovým tlakem, ale především s přesvědčením, že to zvládneme.

V jakých jste ročnících?

V.H.: Oba jsme v čtvrťáku, ale je to náš pátý rok studia, neboť jsme byli rok na Erasmu v Belgii.

J.Z.: Přesně tak. Už nás tedy čeká jenom diplomka, státnice a ukončení studia. Mně osobně ještě před těmito povinnostmi čeká půlroční Erasmus v Nizozemsku, kde budu studovat soutěžní právo.

Už víte, čemu byste se chtěli v budoucnu profesně věnovat?

J.Z.: Advokacii. Asi nebude překvapení, že se zaměřením na soutěžní právo a M&A.

V.H.: Také advokacii se zaměřením na soutěžní právo.

Přemýšleli jste nad tím, že byste sami koučovali univerzitní tým?

V.H.: Musím přiznat, že nás to napadlo. Ve skutečnosti je to docela běžné – když se člověk jeden rok účastní mootu jako soutěžící, další rok se často stává koučem. Tento záměr jsme již konzultovali s doktorem Šmejkalem, kterému se nápad líbil, takže uvidíme, jaký bude zájem mezi studenty o soutěžní právo tento akademický rok.

J.Z.: Na případné koučování bychom se určitě těšili. Pro studenty je účast na mootu vynikající zkušeností, která výrazně rozvíjí jejich právní dovednosti. Studenti si procvičí nejen argumentaci a důkladnou právní analýzu, ale také strategické myšlení a práci v týmu, což je do budoucnosti nesmírně důležité. Navíc si zlepšují schopnosti prezentace a přesvědčivého vystupování, na což se při čtení knih často zapomíná. Účast na Herbert Smith Freehills Kramer Competition Law Mootu bych určitě doporučil studentům, kteří mají do budoucna vážný zájem věnovat se soutěžnímu právu.

Ptala se: Markéta Černá